Lékařství ve starověkém Egyptě
Lékařství ve starověkém Egyptě bylo na svou dobu velmi pokročilé, nejdůležitější informace o něm čerpáme ze 13 lékařských papyrů. Tehdejší egyptští rolníci trpěli podobnými nemocemi jako ti dnešní, při jejich léčbě se využívalo velké množství rozmanitých farmak. Egyptští chirurgové používali kauterizaci, kvalitní dlahy, lněná obinadla a tampóny. Staří Egypťané sice věřili v nadpřirozené síly a při léčbě někdy používali magii, ale jejich lékařství bylo zároveň racionální. I když měli dost zjednodušenou představu o lidské anatomii - např. za centrum myšlení považovali srdce, podařilo se jim vytvořit první ucelený medicínský systém v historii lidstva.
Zdroje našich informací
O kvalitách egyptského lékařství se s uznáním zmiňuje již v Odysseji Homér, dále řecký historik Hérodotos a jiní antičtí vzdělanci. Informace o egyptské medicíně se získávaly také z archeologických nálezů. Nejdůležitějším zdrojem o lékařství ve starém Egyptě je ale 13 papyrů - svitků vyrobených ze šáchoru papírodárného. Zejména se jedná o papyrus Edwina Smithe a Ebersův papyrus. Ebersův papyrus, opis z počátku Nové říše (podle jiného zdroje až ze Staré říše), je asi 20 metrů dlouhý a jedná se o jakousi příručku praktického lékaře. Nemoci zde ještě nebyly přesně klasifikovány, svitek obsahuje pouze jejich symptomy a v některých případech syndromy. Smithův papyrus, necelých 5 metrů dlouhý, se věnuje chirurgii a je opět považován za kopii textu z Nové říše.[6] Přístup jeho autora vykazuje některé rysy vědeckého uvažování, pouze v jediném případě je doporučeno použití magie. Mezi další lékařské papyry patří Kahunský, Hearstův, Berlínský 3038, papyrus Carlsberg VIII, papyrus Chestera Beattyho IV a papyry z Ramessea.
Starověcí Egypťané se domnívali, že nejdůležitějším tělesným orgánem je srdce, které mělo řídit lidské myšlení, pocity i charakter. Mozek považovali pouze za zdroj určitých tekutin - slz, nosního sekretu, slin atd. Člověk měl být podle tehdejších představ protkán sítí trubic - tzv. metu, stejně tak jako Egyptem křižoval systém kanálů. Přitom staří Egypťané nedělali rozdíly mezi cévami, nervy, svaly a jinými částmi lidského těla. Neznali krevní oběh a vlastně ani důležitost krve samotné. Domnívali se, že jde o jakousi nečistotu, která způsobuje nemoc. Aby člověk mohl být podle egyptských lékařů zdravý, musel mít průchodný systém trubic metu. To se v případě potřeby řešilo např. podáváním projímadel či vypouštěním hnisu z ran.
Léky ve starém Egyptě
Jenom v Ebersově papyru je podle Roye Portera uvedeno 700 léků a 800 předpisů na jejich přípravu. Podle knihy Milady Říhové a kolektivu autorů z dochovaných receptů známe 200 léků pouze rostlinného původu. Kromě rostlin užívali Egypťané i léky z nerostů a živočichů. Velmi široké využití měly v egyptském lékařství např. máta, anýz, pistácie, šafrán, sezam, tamaryšek, terpentýnová silice a protizánětlivě působící cibule. Extrakt z Pelyňku pravého se aplikoval při trávicích problémech, listy senny jako projímadlo. Poranění a záněty léčili tehdejší lékaři např. listy a klovatinou akácie, odvarem z vrby či myrhou. Jako tišící prostředky využívali Egypťané mák, pivo a víno, své hostiny si zpestřovali i květy lotosu (Nymphea caerulea), který obsahuje narkotika. Léky ze zvířecí říše obsahovaly nejenom maso, tuk, krev, mléko, ale také žluč, moč a stolici. Např. růst vlasů měl zlepšovat prášek z rozdrcené ještěrky nebo mast z hrošího, lvího, krokodýlího, husího, hadího a kozorožího sádla.Léky z minerálů se připravovaly z kuchyňské soli, natronu, sirníku olovnatého, okru, uhličitanu mědnatého (na nemoci oka) nebo amoniak (na záněty).